Barová lavice - Hana Hegerova

Já bejvávala lavice

A co mám říkat — samej plyš

A neznala jsem štěnice

A neznala jsem, co je myš

Třpytila jsem se pozlátky

A věřila, že nevyblednou

A těšila se na zadky

Které si na mě jednou sednou

Čtyřicet let jsem sloužila

V šedivém baru, ve kterém

Se neustále snoubila

Absolutní tma se šerem

Ačkoli bylo docela maličko

Vidět v onom šeru

Já přece jenom viděla

A slyšela, no na mou věru

Já pamatuju básníka

Kterej si na mě denně sedal

A kterej místo u mlíka

U kontušovky štěstí hledal

Kdybych já, račte odpustit

Básníkem snad se mohla stát

Nedala bych si chvíli klid

A musela bych psát a psát

O hysterické blondýně

O muži s cizím dialektem

A o těch, kteří jedině

Si umí pestřit život sektem

Kdybych já byla básníkem

Sepsala bych svou minulost

A za posledním puntíkem

Bych jednou provždy řekla «dost»

A nikdy víc bych nesedala

V šedivém baru, ve kterém

Jak už jsem jednou předeslala

Se snoubila tma se šerem

Škoda, že jsem jen lavice

A nemám špetku nadání

Já kdybych měla ambice

Pustila bych se do psaní

Žila bych jako pták

Byla bych veselá

Teď jsem však, teď jsem však

Šedivá, omšelá

Teď jsem však, teď jsem však

Šedivá, omšelá

Nesmějte se mi prosím vás

To víte — moli, prach a čas